Už v úvodu o sobě Samko Tále prohlásí, že není žádný debil, má velikou inteligenci a lidi si ho váží. Laskavému čtenáři však postačí první dvě strany, aby pochopil, že přesně pravý opak je pravdou.

Samko je mentálně velmi prostý, je mu čtyřiačtyřicet, je v invalidním důchodu a každý den vyráží se svou kárkou vybavenou klaksonem a zpětným zrcátkem do ulic Komárna a sváží starý papír do sběrny. Pak mu však jednoho dne místní opilec-věštec předpoví, že napíše Knihu o hřbitově.

Samko věštbu chápe jako povinnost, a tak píše a svým neodolatelným groteskním způsobem komentuje osudy vlastního života, života své rodiny i města.

“Protože já nejsem žádný debil, viděl jsem už různé knihy a taky jsem různé četl, nejvíc jednu, a to byla nejkrásnější kniha na světě a jmenovala se Pionýrské srdce a byla o jednom takovém, co chtěl být pionýrem, ale druhý zlý mu to nechtěl dovolit. Byla to nejkrásnější kniha na světě a někdy si myslím, že už žádná kniha na světě nemůže být krásnější než Pionýrské srdce. Já jsem nad ní plakal, ale tenkrát to nevadilo, protože to ještě byla Komunistická strana.”

Výplod společenských stereotypů 70. a 80. let 20. století

Samko Tále bývá na Slovensku označován za komárenského Forresta Gumpa (též na přebalu knihy). Toto přirovnání má však své úskalí. Zatímco do Gumpa se můžete velmi záhy zamilovat, se Samkem můžete soucítit, smát se jeho vyprávění, ale čím víc o něm budete vědět, tím méně sympatií k němu budete mít.

Samko nemá dispozice rozpoznat, co je dobré a co špatné, zato naprosto neomylně rozeznává, co je povinné a co zakázané. Je výplodem společenských stereotypů 70. a 80. let minulého století, jakoby ve své prostoduchosti postrádal jakýkoliv individuální rozměr i svědomí.

Nade vše vyzdvihuje pracovitost, šetrnost a uznání druhých, projevuje patolízalství vůči komunistické vrchnosti (donáší na členy vlastní rodiny) a nemá rád menšiny, ať už Maďary nebo homosexuály. “Jednou jsem řekl Alf. Névérymu, že v Komárně jsou buzeranti a také ženy buzerantky, ale ty se jmenují lesby. Alf. Névéry jen pokrčil rameny a já jsem se rozčílil, protože buzeranty každý nenávidí...”

Samkův svět se nemění ani v devadesátých letech, dál chodí donášet k bývalému stranickému tajemníkovi, dál jezdí se svou kárkou do sběrny starého papíru, zlobí se, že lidé už nechodí do prvomájových průvodů, a nejvíc nenávidí ty, kteří “zrušili Komunistickou stranu”.

Skutečný autor, Daniela Kapitáňová?

Způsob Samkova vyprávění na první pohled odpovídá jeho duševní výbavě, vztahy mezi větami bývají nesmyslné, objevují se zkomolené cizí výrazy, výpovědi zůstávají nedokončené, to vše působí stylem narychlo poučeného negramota. A přesto navzdory celkové epizodičnosti drží Kniha o hřbitově až zázračně pohromadě, dokáže napínat čtenářovo očekávání, s naprostou pravidelností rozesmává, téměř programově se zaměřuje na vedlejší postavy životních smolařů, opilců, bláznů, sebevrahů, aby s jistotou balancovala na hranici tragického a komického.

Slovenský - a po jeho vzoru i český - nakladatel se rozhodl Táleho vydávat též za samotného tvůrce Knihy o hřbitově. Při téměř detektivním ohledání novely (jistě je to jeden z nejpozoruhodnějších titulů konce loňského roku), však pozorný čtenář zjistí, že skutečným autorem je Daniela Kapitáňová.

Samko Tále - Daniela Kapitáňová: Kniha o hřbitově
Přeložil Miroslav Zelinský, vydal Host, 148 stran.

Z životopisů autorů:

Samko Tále: “Narodil jsem se v dělnické rodině. Můj otec byl učitel. Moje matka nebyla učitelka, ale také učila. Nikdo jiný v rodině už nebyl učitelem. Proto jsme byli dělnická rodina. Mám dvě sestry. Jedna sestra je taková, že je umělkyní skrze klavír. Druhá sestra není umělkyní, ona je jenom normální sestra. Já nejsem sestra, protože jsem bratr. Mám mnoho dobrých vlastností. Narodil jsem se v Komárně. Komárno je takové město…”

Daniela Kapitáňová: Narodila se roku 1956 v Komárně. Absolvovala režii na pražské FAMU, spolupracuje s divadlem Thália. Stala se finalistkou soutěže Poviedka 1996. V roce 2000 debutovala Knihou o cintoríne a způsobila s ní poprask na slovenském literární scéně.

Petr Pýcha
Právo, 16.1.2005