Setkáváme se na samém konci letošního, obzvláště vydařeného babího léta, hrozny na úbočí Karpat nad Pezinkem jsou zralé jako ňadra víly, nebe je blankytně modré, listy se barví do oranžova, svěží vzduch voní podzimem. Ve vašem románu je právě toto období předzvěstí zásadních, osudových životních zvratů hlavní hrdinky. Čím je pro vás babí léto zvláštní?
Fascinuje mě, jak se mění světlo. Tak zvláštní, fotografické světlo neuvidíte nikdy jindy, barvy najednou obživnou a všechno kolem je jakoby posmutnělé, pročištěné a zároveň rozverné. A pak se najednou všechno zlomí a už se čeká na zimu. Čekání na tmu a chlad, napjaté a zlověstně slavnostní ticho před bouří. Na podzim vždycky vzpomínám, jak jsme jako děti chodívali na vesnici u babičky na Pováží česat jablka a hrušky, obírat kukuřici, nebo vykopávat brambory. Na ohníčky z bramborové natě. Podzimní vůně mi učarovaly. Občas si o tom povídám s vrstevníky, co všechno jsme jako děti zažívali u prarodičů na vesnicích, jak jsme chodili pást husy na fotbalové hřiště a v neděli s babičkami na hřbitově ometat hroby.

Chodí to tak na slovenské vesnici ještě dnes?
Většinou ano, ale dnešní děti už to tak nikdy nezažijí.

Pročpak?
Už se o ně zkrátka moc bojíme. Dnes už bych své děti nepustila bez dozoru, jako pouštěli nás, se psem, přes silnici, po mostě přes řeku, do lesa. Na nás neměli tolik času, a tak bylo normální, že děti ráno vyběhly z domu, vrátily se na oběd a potom až před setměním na večeři. Nikdo se o nás nestaral a nikdo se o nás nebál. Bylo to úplně jiné dětství. Naše děti jsou pořád s námi, vůbec nejsou samy - ve srovnání s nimi jsme trávili hodně času o samotě, nudili jsme se a snili. A to je zásadní rozdíl.

Máte dojem, že jsou tím dnešní děti ochuzené?
V jistém smyslu určitě ano. Dětský svět se změnil se vším všudy, je nebezpečnější, svázanější a méně svobodný. Je daleko více aut, která jezdí o hodně rychleji, což je pro děti ohromné riziko. Když jsme byli malí, měli jsme na parkovišti před panelákem obrovské kluziště - celou zimu. Teď by to nešlo, protože parkoviště jsou přeplněná auty. Pro nás byla samozřejmost bezcílně se toulat a posedávat společně s ostatními dětmi. Teď mají děti všechno naplánované, pořád plní nějaké povinnosti. Víte, hodně lidí si myslí, že děti jsou automaticky šťastné už jenom proto, že jsou děti, ale to není vůbec pravda. To je úplná blbost. Děti mají svůj svět, své strachy - tak hluboké a děsivé, že ani kolikrát nevíme, z čeho pramení. A je třeba si uvědomit, že to, co zažijí v dětství, si potom v sobě jako zvláštní pečeť ponesou celý život. O tom je ostatně ta má kniha.

Proto se na to ptám. Váš román o dětech se stal předmětem vášnivých debat. Jedni ho nadšeně chválí, jiní zatracují. To je důkaz, že ten zasněný, téměř detektivní příběh s prvky magického realismu o vnitřním světě bezprizorní dívky na jednom z Bratislavských sídlišť vybočuje z řady. Čím je tak jiný?
Právě tím, že to je příběh. Cosi, co začíná v bodě A a končí v bodě Z. A mezi tím se něco překvapivého stane. Většina současných slovenských knih jsou vlastně eseje, úvahy autora o sobě a o životě, které nemají začátek ani konec. Snažila jsem se, aby se má kniha četla plynule, aby zvědavost, jak to dopadne, poháněla čtenáře kupředu.
Úvahy tam jsou také, ale ukryté v dialozích a mezi řádky. Příběh je žebřík, po němž se dá vysoko vylézt, ale důležité je to, co člověk seshora uvidí. A pak, odlišné je samotné téma, tedy děti a vliv dospělých na jejich svět.

Co vás inspirovalo napsat knihu na tak nezvyklé téma?
Před pár lety jsem ve zprávách zaslechla zprávu o tom, jak kdesi v Čechách dvanáctiletá dívka dostala za úkol pohlídat sousedce dítě, ale zmizela i s kočárkem a bylo po nich vyhlášeno celostátní pátrání. Takových věcí se každý den stane milión, ale mně provokuje to, že ve zpravodajství se z těch příběhů úplně vytrácí lidskost, chybí kontext, zprávy jsou nám předkládány vykastrované. Když se mi narodil první syn, získala pro mě ta zpráva najednou daleko hlubší rozměr. A tak jsem začala psát o osudu té dívky, jak jsem si ho představovala. Zasadila jsem ten příběh na bratislavské sídliště Dimitrovka, kde jsem dlouho bydlela. Vzniklo jako dělnická kolonie a dodnes si uchovalo zvláštní atmosféru jako z úplně jiné doby. Prádlo se tam pořád suší venku na sušáku, lidé večeří u dřevěných stolů před domy a na parapetech oken přízemních bytů jsou odložené prázdné hrnky od kávy, které soused zapomněl vrátit sousedovi, když ho pozval na cigaretku a na kávu.

Vy jste se nicméně přestěhovala do Pezinku, městečka známého psychiatrickou léčebnou proslulou četnými odvykacími pobyty literátů a zároveň vynikajícím vínem. Prchla jste z města?
Přestěhovali jsme se sem před třemi lety a nikdy jsme nelitovali. Je tu klid, krásná příroda, hory, a hlavně to víno. Lidé jsou tu o poznání veselejší, možná je to tím vínem…. V Modře a v Pezinku ostatně tradičně hledají azyl od velkoměstského ruchu umělci, výtvarníci, spisovatelé, básníci, dokumentaristé, takže nuda tu rozhodně není. Navíc je to kraj s tradicí osobité keramiky, jsou tu největší keramické trhy v bývalém Československu. Ale především mnohem více prostoru na dýchání a rozjímání, víc té očistné samoty.

Ve vašem románu jsou symbolem takového rozjímání a hroužení se do sebe lyrické pasáže blouznivých snů o noření se pod vodu, které se v knize opakují jako refrén. Je to metafora hledání sebe sama v překotném rytmu dnešního světa?
Ano, to je, myslím si, hlavní poselství knížky. Dnes lidem chybí schopnost pohroužit se do sebe, vypadnout na chvíli z toho ďábelského tempa, ve kterém nemůžete popadnout dech, protože musíme být čím dál tím výkonnější, vydělávat více peněz. To soukolí nás drtí, hlavně naši duši, a navíc nás odosobňuje, takže pak vše děláme automaticky jako stroje. Pro člověka jako by už nebylo místo, překáží nám a zdržuje. Jediné, co nás může zachránit, je dokázat se občas pohroužit do sebe, ponořit se až na dno, nechat se unášet proudem, poddat se a přijímat to, co přichází. Naší generaci nejvíce ze všeho chybí pokora. Na jednu stranu se máme materiálně jako by strašně dobře, ale přitom se stáváme otroky té úrovně, která je vyšší, než ve skutečnosti potřebujeme.

Skutečnost, že nejprestižnější literární cenu získala autorka knihy o dětech, která je navíc na mateřské dovolené, vyvolala v literárních kruzích rozruch. Překvapilo vás, že jste získala cenu Anasoft Litera?
Ano i ne. Tak jako každý jsem i já tajně doufala. Ta cena mi dodala chuť a sebevědomí psát dál. Finanční prémie deset tisíc eur mi reálně umožňuje napsat další knihu. Tuto jsem psala dva a půl roku, na mateřské, což bylo dosti komplikované. Na žádné soustředěné psaní nebyl čas, spíše jsem si utrhovala chvilky po večerech. Teď si díky Anasoft Liteře budu moct dopřát luxus několik měsíců jenom psát.

Je na Slovensku o původní literaturu zájem?
Teď už ano. Hodně se změnilo. Hlavně ti mladí mezi dvaceti a třiceti lety mají velký zájem. A změnily se i knihy, skutečně vycházejí věci, které stoji za to si přečíst. A lidé už se toho tolik nebojí. Ten odstup, který byl po listopadu, kdy se všichni vrhli na překlady z cizích literatur, opadl. Čtenáři pochopili, že v původní slovenské literatuře je ukryto cosi, co je jenom naše, co mohou slovenští čtenáři sdílet se slovenskými autory a zažívat z toho pocity souznění, smutku i euforie.

V posledních letech vstoupilo do slovenské literatury, podobně jako třeba do literatury německé, několik velice výrazných, sebevědomých a šaramantních mladých žen. Tušíte, v čem tkví příčina nástupu nové generace spisovatelek?
To netuším. Snad je to zdravým sebevědomím autorek a odvahou vydavatelů. Ještě před pár lety totiž mladé ženy ve slovenské literatuře úplně absentovaly.

Padly snad předsudky toho druhu, že mladá a krásná žena musí být nutně hloupá?
Určitě. Víte, my jsme země, které je na podobné předsudky neobyčejně bohatá. Nejsem žádná feministka, ale taková je tvrdá slovenská každodennost. Lvi literárních salonů kroutili hlavami a posměšně se ušklíbali: „Mladá slovenská autorka, co by nám asi tak mohla zajímavého říci? Nic, co sami nevíme, protože nemá dost životních zkušeností a navíc je to žena… S tím jsem se setkávala dost často. Je sice pravda, že ve svém věku těžko budu psát o nějakých zásadních filosofických nebo historických tématech, třeba o válce, nebo o revoluci v roce 1989. Listopad jsem zažila jako malá holka… A život za socialismu se mi navíc docela líbil, rozhodně jsem nebyla z těch, kdo si jako sedmiletí uvědomovali, jaký je režim špatný, trpěli a uvědoměle ho nenáviděli…

Možná, že ani oni ne, jen propadli módě dělat ze sebe antikomunisty…
Máte pravdu, toto zpětné disidentství na zakázku mi vadí. Nemám proč říkat, že se mi nelíbilo být v pionýru, protože se mi tam líbilo. Byla jsem i jiskřička, no a co má být? No, takže o velkých tématech ženy mé generace nejspíš psát nebudou, ale jsou přece i jiná témata… Třeba právě svět viděný očima dítěte. Podle čtenářského zájmu, jaký je o Pátou loď, mám pocit, že i o těchto zdánlivě malicherných, každodenních tématech si lidé rádi přečtou. A nejen ženy, ale i muži.

Vy jste původní profesí umělecká sklářka a výtvarnice. Co vás vlastně přivedlo k literatuře?
Vydavatel Koloman Kertész Bagala, což je fenomén pro slovenskou literaturu zcela zásadní. V Anglii na univerzitě, kde jsem pobývala jako stipendistka, jsem se dozvěděla o soutěži Povídka, kterou organizuje, tak jsem to zkusila. Hned napoprvé jsem získala prémii, a tak jsem psala dál. Soutěž povídka byla odrazovým můstkem pro mnoho autorů naší generace. Podobných soutěží je spousta, ale tím, že Bagala má tu odvahu nabízet autorům možnost vydat knihu, je zcela ojedinělá. Do roka jsem vydala knihu Místo pro samotu a dostala za ni cenu Ivana Kraska pro debutující autory. A pak už to šlo. Obcházet vydavatelství s rukopisy, to je strastiplná cesta, které jsem se naštěstí vyhnula.

Na Slovensku se vede zajímavá debata o tom, že zlaté časy povídek jsou pryč a přichází epocha románu. Vy sama jste nedávno prohlásila, že forma povídky je pro vás už v této fázi tvorby příliš svazující. Proč?
Myslím si, že z pohledu autorů jde o přirozený vývoj. Jsme maličká země, zase tolik spisovatelů tu není. A z naší generace téměř všichni začínali povídkou a dnes se, přirozeně, propracovali k románu. Ani já to necítím jinak. Začala jsem poezií, pak přišly povídky, potom jsem napsala novelu a teď cítím, že přišel čas psát romány. V tomto je osud mnoha autorů mé generace podobný, je to taková časoprostorová náhoda.

Kromě literární tvorby jste dlouhou dobu psala sloupky do novin. Jak vidíte politickou situaci na Slovensku?
Ještě mám trochu problém se v tom orientovat, protože na mateřské jsem z toho vypadla, ale nic pěkného věru nevidím. S psaním do novin jsem musela skončit po narození druhého syna, protože politická scéna už byla v takovém stavu, že se mi z toho dělalo špatně od žaludku, už jsem to nezvládala ani sledovat. Politické klima bylo a je odporné. Dokonce jsme se zbavili televize, aby nám ta špína neotravovala život.

Co vás nejvíce odpuzovalo?
To nekonečné marné čekání, že se něco změní k lepšímu a začne platit základní lidská slušnost, poctivost, pracovitost. Vždyť už je dvacet let po Listopadu 1989, ale politická kultura je pořád stejně ubohá. Všichni čekáme, že se to musí zvrtnout do nějaké evropské kultivovanosti, aby se politici nehádali jako koně. Čekáme, čekáme, ale pořád je to horší a horší, takže lidi to čekání omrzelo a na celou politiku zanevřeli. Důsledkem je lhostejnost a odevzdanost.

Není to i vina médií, která se v té špíně s gustem ráchají?
Bezesporu ano. Dříve jsme třeba doma pravidelně četli noviny, dnes jsou nám dobré akorát tak do kamen na podpal. Nemám chuť si pořád dokola číst o tom, že kdesi v Bagdádě byl zase další atentát a kolik lidí zemřelo. Té krve je už nějak moc, mysl to nezvládá vstřebávat, zprávy se mění v neosobní čísla statistik. Není mi jedno, co se ve světě děje, nejsem lhostejná, ale sledovat všechny ty krvavé detaily a všechna ta čísla už nemám sílu. A to jsou jen noviny, televize je ještě odpornější.

Říkala jste přece, že už televizi nemáte?
Naštěstí ne, ale stejně často přemýšlím o tom, že právě televize naší společnosti vládne. Vidím, jak všichni každý den spěchají z práce domů, aby rychle uspali děti, a pak si sednou k televizi a večer stráví civěním na obrazovku, na vymyšlené příběhy jiných lidí. Proč tak spěchají, když se pak stejně vyvalují u televize místo toho, aby trávili čas spolu a povídali si nebo četli? Naše tchýně mi nedávno říkala, jak si u vás vždycky krásně odpočine, když nemusí sledovat každý večer ty strašné zprávy. Tak jí říkám: to přece nemusíte ani doma?! Jenomže ona už prý nemá odvahu to změnit. Nakonec si koupila ještě větší televizi, takže všechna ta zemětřesení a atentáty vidí v nejvyšší kvalitě. Před pár lety jsme s kolegyní, která je socioložka, prováděly sčítání Romů. Projely jsme celé Slovensko, chodily jsme do domácností. A televize byla úplně všude, i v těch nejhorších osadách, v nejstrašnějších chatrčích, kde v noci potkani dětem ohryzávali nožičky. Za chudého nebyl považován ten, kdo neposílal děti do školy, protože pro ně neměl na boty, ale ten, kdo neměl televizi.

Na Slovensku se stále těší velké oblibě rozhlas. Není alespoň toto médium v přístupu k okolní realitě kultivovanější a kulturnější?
Platilo to, ale obávám se, že už to neplatí. Mám velký sen zorganizovat nějakou mohutnou občanskou kampaň za to, aby se do rádií vrátily zprávy z kultury. Měly by přece mít ve zpravodajství své stálé místo. Jenomže lidé v médiích jsou přesvědčeni - je to taková jejich duševní choroba - že Slováky kultura nezajímá. Takže třeba v poledním radiožurnálu jdou nejdříve zprávy z politiky - to trvá dvacet minut - no a potom přijde na řadu deset minut ze sportu, pěkně dopodrobna, kdo kdy komu ve které minutě nahrál na gól v NHL, jak to vypadá ve třetí fotbalové lize. Pak jde počasí a informace pro motoristy. Zprávy z kultury neexistují dokonce ani na stanici Děvín, což je jako něco vaše Vltava. Všude jde jen politika, sport, motorismus a o kultuře ani slovo. To je pro mě záhada, proč? Protože mám zkušenost, že to lidi zajímá.

Není to trochu zrcadlem naší společnosti a jejích priorit?
Do značné míry ano, ale myslím si, že je to spíše svévole manažerů médií, kteří žijí ve svém světě a otáčejí palec nahoru nebo dolů, co je in, a co out. Je to zkrat v jejich hlavě. Ale potom přijedete někam na autorské čtení - v Bratislavě jsou například každý čtvrtek paralelně tři vernisáže, dvě autorská čtení, jedna nebo dvě divadelní premiéry - a všude je plno. Myslím si, že ty řeči o nekulturnosti lidí jsou prachobyčejná lež. A pak vidíte, že se hraje utkání třetí fotbalové ligy a nikdo tam není. Ale média přesto dají prostor hráči nebo trenérovi, aby řekli: „no zase nám to nevyšlo, ale nic si z toho neděláme, příště se zase budeme snažit.” Ti sportovci jsou až groteskní v tom, jak opakují jedno a to samé. To je tristní. „Měli jsme šance, ale nevyužili jsme je”, pořád dokola. Každý boží den, po každých zprávách.

Jste půvabná žena, matka dvou dětí a úspěšná spisovatelka. Máte nějaký recept, jak prožít v tomto mediálně a politicky zhovadilém světě smysluplný život a kde k tomu najít sílu?
V lidech, které máme rádi, v dětech a v odvaze se tomu ohlupování postavit. Není to zase tak složité. Snažím se, aby moje děti viděly, že to jde i jinak. Místo, abych je brala do nákupních center, raději jdeme na procházku do vinice. Ke smysluplnému životu by stačilo, aby lidé byli více sami sebou, a to každý o samotě i spolu, aby se dokázali pohroužit do ticha a klidu. A myslím si, že by pomohlo pít o trochu více vína. A vychutnávat ho. My to tu v Pezinku vidíme, pijeme spolu docela dost dobrého vína a věřte, že jsme potom mnohem spokojenější a veselejší.

Připravil Ondřej Mrázek
Literární noviny, Praha
č. 44/2011, 17.11.2011