Slovenské vydavatelství Kolomana Kertésze Bagaly po ohlášeném pozastavení činnosti znovu ožilo a vydalo originální prózu.

Napsala ji Jana Beňová, čtenářům deníku SME známá jako bratislavská reportérka Jana Parkrová.

Souostroví Galapág má zvláštní faunu a flóru. V roce 1835 tam strávil Charles Darwin šest týdnů pozorováním živočichů. Vzniklo z toho jeho základní dílo O původu druhů.

Petržalka opravdu nejsou Galapágy. Už dávno přestala být Engerau uprostřed lužních lesů, plnou zahrad, odkud ovocnáři vozili meruňky do Pressburgu na trh. Pressburg, Pozsony, Prešporok se změnil v Bratislavu, Engerau v Petržalku, Petržalka v labyrintické sídlo na druhé straně řeky a z meruňkových zahrad už nezůstala ani paměť.

Petržalka je největší sídliště na Slovensku, kde se nikdy nedostanete tam, kam chcete, kontejner na spaní, injekční stříkačka a hip hop. Petržalka je pocit třicetiletého Maroše „že to je na jiném kontinentu/ za hranicemi/ kam jsem šel vždy/ jen když jsem musel.“

Petržalka je imaginárním městem Jany Beňové a její prózy Plán odprevádzania (Café Hyena). První kapitola se jmenuje Petržalka – Galapágy, a má to svůj důvod. Jana Beňová pozoruje. Jejím živočišným druhem je člověk petržalský.

Konec dětství a mládí Jana Beňová (*1974) napsala básnické sbírky Svetloplachý (1993), Lonochod (1995), Nehota (1997), prózu Parker (1999) a povídky Dvanásť poviedok a Ján Med (2003). Za těch patnáct let od básní k próze se v jejím psaní přihodily dvě věci. Od veršů „přátelé z dětství/ měli/ bavlněná čela“ přešla k takovým větám, jako je následující z Plánu odprevádzania: „Kristus někde řekl, že ten, kdo nedokáže vstát z mrtvých už během života, se s tím může po smrti tuplem rozloučit.“ A skončilo se její spisovatelské dětství a mládí. O tom vypovídá Plán odprevádzania, melancholické, ironické a sebeironické rozloučení. Autorka si jako motto vypůjčila otázku Rudolfa Slobody: „Co ještě by měla Uršula zažít po straně 399,“ a my víme, co zažije Elza po sto dvaceti čtyřech stranách textu. Dospělost. Pipi Dlouhá Punčocha, Zazie, Peter Pan a Pinocchio se promění ve lvici Elzu.

Jako první se dá o Elze říci, že má hubatou mysl. Na adresu svých vrstevnic pronese například větu: „Po mobilce a kalendárce byla žúrka další slovo, které mělo ženám na Slovensku zaručit rovnoprávnost.“ Žúrka je i v ženském rodě tajemné slovo, ačkoliv se za ním skrývá nejčastěji obyčejná pitka. Na adresu petržalských anabolických lívanců (i to je její slovo), bodyguardů a vymahačů výpalného, kteří potřebují elektřinu na výrobu heroinu, použije goethovsky vznešenou floskuli: „Více světla, dejte mi více světla.“ Těkavé tikání Z Petržalky nelze vyváznout. Je každodenností, labyrintem, ve kterém se nicméně každý vyzná, a proto je tak těžké z něj vyjít. Petržalka jsou stíny přešlapující v noci pod branami. Petržalka je domof, stín domova, ale i domov, neboť jiný kromě hotelů, penzionů a Literaturhausu v Kremži, kterému vzdá autorka hold mezi ostatními sponzory knihy, neexistuje. Imaginativní Petržalka je však i novým romantismem v době dnešního biedermeieru. Rebeka, jedna ze čtveřice životních stipendistů, „musí chránit milovanou bytost, která v ní uvízla, a pokračovat dál cestou Petržalka, neboť jen tak dosáhne osvícení a zachrání všechny živé bytosti od utrpení“. Dokud neskončí na psychiatrii.

Každodennost je výřezem, banalitou, úschovnou, pozadím, rutinou. V každodennosti zůstávají věci neuzavřené, jednání neukončené, informace mezerovité. Vynořují se v ní mnohé, jen letmo načrtnuté možnosti. Je novou rezignací na historii, která se v knize objeví jen jednou – když se Elza a Yan vracejí z ostrova Pathmos, a tak se až o čtyři dny později dozvědí, že padla Dvojčata a svět se nenávratně změnil.

Text utvářejí stopy každodennosti, jimž chybí kontinuita, ale ne intenzivní přítomnost. Je to vlhký svět, v němž se rodí láska i zplodiny, protože je to také svět zbytků a jazykových exkrementů. Tady už se nebrání Magor obscénním jazykem proti obscénnosti světa, tady už jsou pečetě dnešní vulgarity života, někdy jako freudovská přeřeknutí, jindy jako údery pěstí přímo mezi oči. Textura Jany Beňové je těkavá, skládá se z uzlíků na citové mapě paměti, sbíhá se do jednoho bodu, který autorka nazývá Obsah a který tiká jako pokladna v obchodních řetězcích: PIK, PIKPIK.

Plavci každodenností Svět Jany Beňové má zdvojenou topografii. Je labyrintickým světem mezi Café Hyena na bratislavské straně města a petržalským domovem, přičemž přechod z jedné strany města na druhou znamená překročit hranici mezi dvěma světy, kterou tvoří Dunaj, dnešní Léthé, řeka zapomnění všech věcí pozemských. Má svou mapu. Na bratislavské straně vede jediná cesta z labyrintu kolem Café Hyena, na petržalské straně na hřbitov.

Café Hyena je hlavním stanem čtveřice Elza, Yan, Rebeka a Lukas. Ta jména jsou kryptonymy. Yan jsou Ivan i Jana, spojení do jednoho těla a třech očí, Rebeka a Lukáš jsou i biblická jména. Tyto plavce každodenností a stipendisty života, kteří žijí, dýchají a čtou, aby mohli psát, provázejí na cestě Sábato, J. L. Borges a hlavně muž jménem CarlSolomon*, postava z Kvílení, kterou Allen Ginsberg potkal v blázinci v Rocklandu, kde byli oba hospitalizováni, tak jako potkal před lety v bratislavském Rocklandu mladého Yana. Plán odprevádzania je totiž i příběhem na cestě, v němž se setkávají dvě generace. Štafetou, kterou odevzdává Yan Elze.

Café Hyena je zvláštním místem. Kdyby tam chodil Egon Bondy, jistě by napsal báseň tohoto znění: „Café Hyena/ Čistí hyena.“ Nechodil a nenapsal, a nenapsala ji ani Jana Beňová. Ale mohla. Protože tak jako se ve Francouzské spojce vyskytují čističi, mohla by být v Pressburské spojce mezi Bratislavou a Petržalkou čističkou Elza. Nebo Lucia. Nebo by obě mohly být Šakalem.

I mysl má totiž své mapy: „...čtvrtě, města, kraje, kontinenty, lunaparky, Petržalku, Palisády, Kanadu. Moře. Pláže – panenské s bílým pískem, městské na březích autostrád (...) a mnohé v nich závisí i na počasí.“

Yan a Elza jsou přeborníky mysli a Plán odprevádzania je především jejich příběhem. Yan v něm oslepne na jedno oko a Elza si někdy myslí, že neoslepl z Petržalky, ale proto, že se už nevydržel dívat na jejich společný život, „přešel do druhé části vozu“ a zabarikádoval se ve své části pokoje. Yan je freudovský zlatý bílý kůň příběhu, milenec a zároveň otec, kterého Elza příčně trhá na dvě části, „jako by vybuchl“.

Mapy města a mysli jsou tajné. Objeví je jen ten, kdo najde obraz labyrintu na zadní straně přebalu, který nakreslila Jana Némethová, a najde na něm i Manifest čtveřice s živým dětským snem o osvícení a záchraně všech živých bytostí od utrpení.

Ach, vílečko, kdybys ty věděla…

Hrdinkou příběhu a nositelkou plánu vyprovázení je Elza. Její pinocchiovský motiv proměny provázejí posunuté ozvěny věty, co všechno musela přežít, aby se stala dospělou. Musela snést, že ji soused považuje za Yanova syna a bouchá ji do hrudníku. Zjistit, že Yan stárne sedmkrát rychleji, než bývá zvykem. Projít androgynním vztahem ke gumovému člověku jménem Kalisto Tanzi. Zažít, jak se Yanova matka vydává na cestu do řeky zapomnění. Nahlédnout až na dno kamarádky Rebeky v petržalském Rocklandu. Pochodovat, pochodovat, pochodovat a učit se přitom psát o těch nejsložitějších věcech nejjednodušším způsobem. Vytvořit si plán vyprovázení – při odchodu, při rozchodu, při smrti. Až když projde touto proměnou, stane se Elza dospělou. A s ní i próza Jany Beňové. Plán odprevádzania je živou zprávou z domova o dnešním těkavém, tikajícím a pikajícím životě. Jsme v oku hurikánu a vstupuje do nás mihotavý svět.