Co pro Vás znamená možnost přečíst texty dosud nevydané knihy před lidmi, kteří jsou na to zvědaví?

Je určitě dobře, když si člověk může ověřit, jestli fungují, nakolik jsou srozumitelné, nosné. Považuji to za inspirativní způsob, jak přiblížit literaturu i těm, kdo ji jinak nijak zvlášť nevyhledávají. Ono to v dnešní době vypadá, že čtení - a tím spíše čtení literatury - je strašlivě namáhavá věc, takže když si to takto lidé nenásilně poslechnou naživo, tak to v nich snáze vzbudí sympatie a třeba si i nějakou tu knížku koupí.

Tradice setkávání s básníky a spisovateli, je na Slovensku poměrně bohatá. Vy sám jste byl členem hned několika uskupení, kteří představovali svěží plody původní slovenské literatury naživo po Slovensku?

Ano, byl jsem členem skupiny Živý důkaz, v současnosti máme - společně s Karolem D. Horváthem, Silvestrem Lauríkem a akordeonistou Borisem Lenkem - skupinu Pressovar. Je pravda, že o to mladí lidé mají poslední dobou velký zájem.

Původní slovenské literatuře se poslední dobou více věnuje i Slovenský rozhlas, kde pracujete. Čím to je?

V posledních asi třech letech se rozhlas přestal tvářit, že je médiem předurčeným pouze pro klasické, vyšší umění a výhradně pro žánry, jako jsou složitě intelektuální nesrozumitelné eseje. Snaží se reflektovat a zachytit, co vzniká i v takových žánrech, jako jsou původní slovenské povídky nebo poezie.

Je možné, že by nejmladší generace, nebo její část, začínala být přesycená komputerovými hrami a televizními estrádami a mladé lákají místa, kde něco živě vzniká, kde lze debatovat z očí do očí s ostatními?

Nechtěl bych to zakřiknout, ale je pravda, že jsem právě také velice překvapený, kolik mladých lidí chodí na naše literární večery, dokonce přicházejí s tím, že mají koupené naše knížky, mají slušný přehled, co vychází. Mnozí moji známí, třicátníci, si nalepili na auta samolepky rádia Děvín, což je něco jako vaše Vltava, ale s tím rozdílem, že se to v poslední době hodně omladilo, otevřelo a osvěžilo. Skoro to vypadá, že literatura na Slovensku přestává být výsadou několika vousatých podivínů, kterým nikdo nerozumí, ale stává se, byť menšinovým, přesto jaksi společensky přijatelným trendem - samozřejmě jedním z mnoha. Jako by žízeň po literatuře byla nakažlivá.

Připravil Ondřej Mrázek

Literární  noviny, 26. 4. 2010

{jcomments on}