V Komárně žije Samko Tále. Jezdí po městě s vozíkem, sbírá kartony a vozí je do sběrny. Má takovou nemoc, která má i jméno apři které se neroste ani neholí. Jednoho dne pršelo a vozík byl s ulomeným zpětným zrcátkem v opravě. Můžeme být rádi ? Samko se stane spisovatelem: „Vtedy je najlepšie stať sa spisovateľom, keď prší, lebo vtedy aj tak nezbieram kartóny, lebo vtedy ich sprostý Krkan ve Zberni neberie, že sú mokré.” Anapíše Knihu o cintoríně. „Byť spisovatelom je preto veľmi ťažké, lebo z toho bolí ruka. Lenže mne to bolo predvídané. Že: ,Napíše Knihu o cintoríne.‘”

Samko sice říká: „ja nie som žiadny debil, lebo som chodil do normálnej školy, a nie do Osobitnej školy, kam chodia debili, lebo ja nie som žiadny debil,” ale není žádný důvod, proč mu to věřit. Samko debil je. Svědčí otom jeho syntax i jeho názory. Jeho oblíbenou figurou je tautologické přirovnání: „Krasnačka boli huby, ktoré boli celé červené avolali sa Krasnačka. Boli červené zvonka aj zvnútra. Také červené ako červená farba.” Nezapomeňme ale, že šaškové, blázni, debilové a děti vidí leckdy lépe než ti ostatní, že křičívají „Císař je nahý!” a bezděky nám nastavují zrcadlo.

Samkovi Tálemu bylo v roce 2000, kdy jeho Kniha o cintoríne vyšla, čtyřiačtyřicet let. Vyrostl za bolševika, kdy bylo všecko průhledné a jasné. Dokonale se přizpůsobil. Přijal za své tehdejší klišé myšlenková i slovní, je krystalickým, čistým konformistou a má jasné a průhledné názory na homosexuály, Maďary, Cikány, lidi bez televizoru, Čechy? Žije ve světě pevně ohraničeném slovy povinné a zakázané. Když se o něčem nedá říct, že je to povinné nebo zakázané, to radši, aby to nebylo vůbec.

Samko všechno pozoruje a je velmi všímavý. Každý, koho Samko zná, je pečlivě zaevidovaný minimálně v jednom ze tří sešitů, které si Samko vede. Jmenují se: Krstné mená, Priezviská, Zomreli. Dokonalá kartotéka. Ke každému jménu zná Samko osud. Kniha se sice jmenuje O hřbitově, ale píše se v ní hodně i o lidech ještě živých. Samko představuje neuvěřitelné množství figurek, od bezdomovce až po bývalého šéfa místní organizace KSČ. A na každého něco ví. A skoro na každého něco poví. Čtenářům i onomu právě zmíněnému RSDr. Nebývalo kdysi radno utahovat si ze Samka a vykřikovat: „Samko Tále / smrdí stále,” to byste mohli být povedaní a popoťahovaní. I dnes jsou sice často povedaní, ale RSDr. Gunár Károl už nic nenadělá.

Na to, jak je Samuel Tále omezený, je kniha zkomponovaná přímo báječně. Refrénovité hlášky, které se vracejí, objevují na nečekaných místech ? inu, jako by vypadly z Vonneguta; osoby s magickými schopnostmi ? samozřejmě důkladně promíchané s obecným lidem s obecnými schopnostmi. (Josef Dado Nagy v rozhovoru s autorem Knihy o cintoríne ? http://www.inzine.sk/clanok.asp?id_clanok=3715 ? dokonce mluví oKomárně jako o „južnoslovenském Macondu”.) Ani mentálně nedorostlý vypravěč není novinkou (Samko Tále je vlastně Forrest Gump naruby: kde je Forrest veliký, je Samko malý; zatímco Forrest zapůsobí patosem, ze Samka má čtenář škodolibou radost, jak jen je ten vypravěč pitomý).

Od začátku až do konce knížky nás Samko napíná, že nám už konečně poví, jak starý Gusto Ruhe začaroval Erika Raka, ale vždy včas zapomíná, odbočuje a udržuje nás v napětí ? jaksi lehko. Odbočuje a včas se zkušeně vrací ? tváří se sice, že se do výchozího bodu dostává spíš náhodou nebo omylem, ale jsou ty náhody a omyly vždy na tak správném místě, až je to skoro podezřelé.

Jednotlivé postupy a motivy sice jako bychom dávno znali odjinud, koktejl z nich je ale namíchán velmi zručně. Samko vytahuje ze svých seznamů jeden osud za druhým ajazykem vášnivého amatérského byrokrata-samouka vypráví příběhy, uváděné staletími prověřeným: „Raz bol v Komárne jeden?”

Čtenář se směje, protože dostal šanci bavit se, domýšlet si nad zjednodušenými příběhy, vlastně nad zjednodušenými modely příběhů, co Samko neříká, jaké otázky si neklade a jak je nezodpovídá ? viz třeba příběh o tom, jak „raz bol v Komárne jeden, čo bol taký, že ukradol naraz 22 televízorov, a volal sa Ženge: [?] lebo síce ich [TV] ešte nestačili predať, ale ich ukradli a zosmiešnili Tých hore. A znevážili aj Nemecké demokratické televízory.

Volal sa Ženge Tihamér.

Potom ma RSDr. Gunar Karol veľmi chválil, že aký som šikovný, že si všímam, ohľadom čoho všetko viem. Povedal, že nech si všímam aj naďalej, ale mne to netreba hovoriť, lebo ja si viem všímať, lebo ja mám veľmi inteligenciu.” Navíc se vypravěč co chvíli dotkne nějakého bolavého místa, otře se o něj nešikovně a bezděky provokuje.

Kouzlo a zároveň i nebezpečí Samka Táleho spočívá v tom, že je vždycky ve svém hodnocení tak příkladně vedle. Že je téměř dokonale a pravidelně pokřivený (jestli je něco takového možné) nemocnou dobou, takže „Inteligentný čitateľ okamžite prejde na opačnú stranu”. (Z rozhovoru, na který bude ještě níže odkazováno.) Nemůžu se vyhnout pocitu, že inteligentní čtenáři dostávají šanci soudit neinteligentního nečtenáře, reprezentovaného Samkem, stejně jednoduše a jednostranně (tedy nebezpečně), jak své bližní soudívá tento pan Tále.

A protože máme ten slavný Internet, podíváme se, kdo nám ten pěkný mystifikační kousek uchystal, komu bylo předpovězeno, že: Napíše Samka Táleho.

Internet nám poví, že Samka napsala Daniela Kapitáňová. (Nar. 1956 v Komárně, absolventka divadelní režie na pražské FAMU, spolupracuje s divadlem Thália, finalistka soutěže Poviedka 1996 ? více o soutěži i dalších záslužných aktivitách vydavatelství LCA a jejího ředitele Kolomana Kertésze Bagaly hledejte zde: http://www.lca.sk/ nebo v článku Jaroslava Šranka: „Oplatí sa zapliesť”, in Aluze 1/2001, s. 167?168, též na http://aluze.hyperlink.cz/2001_01/srank.html.) Napsala anatropila prý rozruch: „Perfektne zvládnutý jazykový prejav čudáka, dokonale vystihujúci jeho povahu takmer okamžite vyniesol Danielu Kapitáňovú na vrchol popularity a zaradil ju medzi najlepších a najpredávanejších slovenských spisovateľov.” Nedokážu posoudit, nakolik může být ten rozruch zveličený tím, že cituji ze stránek nakladatele (http://www.lca. sk/kapitanova.htm, odsud i všechny informace oDaniele Kapitáňové); čísla hovoří jasněji, první vydání Knihy o cintoríne je rozebrané, druhé vyšlo v roce 2001 a obě dohromady čítají 5500 výtisků. A to je asi opravdu slušné na prvotinu, zvlášť když uvážíme, že neobsahuje jedinou explicitní sexuální scénu.

Konec, napovídal jsem dost a už nic nevím, adresu na ukázky máte (ukázky z Knihy ocintoríne: http://www.inzine.sk/clanok.asp?id _clanok=3250; ukázky z připravované knihy povídek: http://www.lca.sk/kapitanova-novetexty.htm; a ? když už jsem se do toho tak pustil ? pěkný rozhovor s Danielou Kapitáňovou, jak ho pro inZine vedl Jozef Dado Nagy: http://www.inzine.sk/clanok.asp?id_ clanok=3715), tak se tam podívejte a nechte se i zlákat, stojí to za to. My (statní jonáci) takového autora mladého ? ironického ašikovného zároveň ? asi nemáme a je to škoda. Bylo by možná vhodné (až takhle ostrá slova?) natáhnout pazourek na východ a přečíst tuhle knihu o cintoríne, když o našich hrobech duševních nechce nikdo lehce psát.

Gabriel Pleska
aluze.cz