Jako autor knihy byl uveden Samko Tále, spisovatel, Komárno. Tento mentálně retardovaný vypravěč nebyl ale ničím méně než šťastně  vymyšlenou mystifikací tehdy začínající slovenské spisovatelky a dramatičky Daniely Kapitáňové.

Samko Tále je dnes ve slovenské  literatuře pojem. Jeho „debilní“ vyprávění o mnohém, co na konci 90. let minulého století Slovensko prožívalo, bylo pro určitou část tamní  společnosti osvobodivé.

Po rozdělení Československa nastaly pro slovenské intelektuály a občanskou společnost těžké časy. Všude byl cítit hluboce zažraný  komunismus a to, co ho vystřídalo, bylo definovatelné jedním jménem:  Mečiar. Samostatné Slovensko byla dlouhé roky politicky a kulturně dost smutná země. Mnozí tam propadali panice, že takhle to už dál není možné.

Poměry v zemi připomínaly spíš než návrat k Evropě tvrdé praktiky Divokého východu. Šedá města šedla a proti mečiarismu se vedla podobně  disidentská válka jako za totality. Vzdělaní lidé na Slovensku těžce nesli nabobské manýry svých státních úředníků. Mnozí odešli do Česka nebo jinam do zahraničí, mnohem víc se jich na podobný odchod chystalo.  Rozdělení bylo pak hlavně z kulturního pohledu bráno slovenskými intelektuály jako citelná ztráta. Větu „Praha je stejně dál naše hlavní kulturní město“ bylo od těch, kteří nedokázali mávat národoveckými vlaječkami a volit HZDS, slyšet velmi často.

Mistrovské etudy

Do takové situace se rozhodla Daniela Kapitáňová (1956) vypustit svého vypravěče-debila. Jako finalistka soutěže Poviedka 1996, kterou každoročně pořádá na Slovensku vydavatelství L.C.A. a jeho majitel Koloman Kertész Bagala pro začínající literáty, dostala Kapitáňová  nabídku vydat samostatnou knihu. Rukopis odevzdala až o čtyři roky později.

Kniha o tom, jak se mentálně zaostalý snaží být vzorným, průměrným občanem, byla na Slovensku okamžitě pochopena jako mnohem hlubší text než prvoplánově humoristický román. Vyprávění duševně postiženého čtyřicátníka, živícího se sběrem starého papíru, se ukázalo jako geniální a čtenářsky šťastná forma výpovědi o věcech, se kterými jinak než po švejkovsku lze jen obtížně pohnout.

Autobiografie Samka Táleho je pozoruhodná jak jazykově, tak svými lidskými a sociologickými nuancemi. Taková stylizace do psaného projevu prostoduchého spisovatele nemá v české a slovenské literatuře obdobu.

Kdo měl možnost někdy debatovat s člověkem, jehož mozek je poznamenán poškozením, žasne. Opakování slovních spojení, podobné opilecké  zacyklenosti, používání holých vět, zdůrazňování důležitých maličkostí,  černobílé vidění složitosti světa, naivita v popisu dobrých a špatných lidí, nečekané neologismy, odzbrojující nadšení a výbuchy vzteku,  komolení zaslechnutých slov, používaných bez povědomí o jejich skutečném významu. Autentičnost Samka Táleho připomíná skutečně mistrovské etudy Dustina Hoffmana v Rainmanovi, Toma Hankse ve Forrestu Gumpovi nebo Seana Penna v méně známém filmu Jmenuji se Sam. Odzbrojující upřímnost a dezorientace ve spletitých vztazích, těch podle norem normálních, která vyvolává smích, ale také dojetí z bezbrannosti velkého dítěte v citové a komunikační válce dospělých:

„Končetiny mi neotékají. V zimě nosím teplé spodky. Jedny spodky, co se jmenují Panter a druhé Trikota. Teplé  spodky, co se jmenují Panter, mají na noze vyšité zvíře pantera. Spodky,  co se jmenují Trikota, nemají vyšité zvíře… Mnohokrát mě lidé  například žádají, abych jim něco na vozíku odvezl nebo přivezl, tak jim to odvezu nebo přivezu, i když bych neměl zvedat těžké předměty, protože to je škodlivé. Musím být velmi opatrný skrze své zdraví, protože jsem v invalidním důchodu, a tak musím být zdravý, protože pak bych byl nemocný, a to je velmi nebezpečné... V naší rodině nebyl ani jeden buzerant nebo lesba, protože potom by se člověk musel stydět, ale naštěstí my jsme skrze buzeranty a lesby měli dobrou rodinu. Ale taky skrze všechno ostatní, protože všichni byli jako ostatní, jen strýc Ota nebyl jako ostatní, protože byl praštěný bleskem.“

Hlavně nevyčuhovat a být jako ostatní, to si Samko přeje velmi silně.  Přejímá a opakuje proto tupé většinové názory často a rád. „My jsme doma vždycky dělali kefír skrze dobré trávení, protože to je velmi zdravé. Můj otec vždycky říkal, že kefír vymysleli Mongolci, a z toho je vidět, jaký je to kulturní národ, protože vymysleli kefír. A nejen kefír, ale také vyhnali z Mongolska Maďary, protože Maďary nemá rád nikdo na světě, protože jsou Maďaři. Slováky má na světě každý rád,  protože jsou Slováci… Nepochopím, proč je v Komárně tolik cigánů, a nejen v Komárně, ale i na světě, ať jdou pryč, například do Cigánska,  odkud sem přišli, protože od té doby, co tu jsou, mi potkanka Angelika Edešová krade kartony z tržnice. Nenávidím Angeliku Edešovou. Měla by být zakázaná...“

Když Gorila, tak Haharin

Jedinečnost formy i stylu ocenil minulý víkend v Brně na veletržním uvádění Knihy o hřbitově na český trh i spisovatel Jan Balabán. Mluvil o výjimečné knize, kde je pod povrchem zábavy i mnoho dalších, důmyslně  vystavěných suterénů, včetně deptající tíhy konvenčních životů. Mnozí z těch, kteří jsou posedlí zbabělou láskou k průměrnosti a vypouštějí do světa opakovaně stále stejné kriplovské myšlenky, se možná nad touto knihou dobře bavili a chechtali, aniž by postřehli, komu se to vlastně  smějí.

Coby kmotr knihy si Jan Balabán také všiml některých zajímavých podobností s vícevrstevným groteskním psaním Kurta Vonneguta či Johna Kennedyho Toolea. „Jednou byl v Komárně jeden takový, a ten se jmenoval Horila Zdenko a byl ředitelem kina. Jednou byl na družbě v Sovětském svazu, protože to byl ještě  Sovětský svaz a tak to nevadilo. Pili na té družbě různé sovětské  alkoholické nápoje, a protože v Rusku nemají h, tak mu neříkali Horila,  ale Gorila. Vůbec se mu to nelíbilo, a když už vypili všechny sovětské  alkoholické nápoje, tak řekl: Když jsem já pro vás Gorila, tak potom je pro nás Gagarin Haharin. A to se všichni v Sovětském svazu urazili,  protože urazil Prvního sovětského kosmonauta na světě, a když se vrátil,  tak byl kvůli tomu popotahovaný, že se urazili. Potom už nebyl ředitelem kina.“

V Česku se přestalo číst slovensky

Povědomí o slovenské literatuře je v Česku poslední dobou opravdu chabé. Průměrný slovenský intelektuál vyjmenuje bez mrknutí oka minimálně deset současných českých autorů a přidá i názvy knih se stručným obsahem, ale ve většině kulturních redakcí u nás si posádka možná vzpomene na Tatarku a někdo ještě z hrůzy vypotí Lasicu se Satinským. Na Slovensko míří každý týden auta naládovaná tisíci českých knih, ale v opačném směru nejčastěji stačí igelitka. V Česku se prostě,  až na pár odborných titulů, slovensky přestalo číst.

Jedinou šancí pro vydavatele, jak představit v jazykově a historicky tak těsně spřízněné zemi původní slovenskou tvorbu, je překlad. Několik let se na toto téma pouze diskutovalo. Převažoval názor, že je to hloupost, ne-li přímo nehoráznost, překládat z jazyka, kterému přece každý rozumí. Jak je ale možné, že například Knihy o cintoríně se na Slovensku prodalo už sedm tisíc kusů, ale za řekou Moravou o ní téměř  nikdo neví a není na ten text zvědavý?

Nakonec se tedy postupně s překlady před pár lety začalo. Opatrně, zlehounka, bez výraznějších komerčních úspěchů, ale přece. Pohádky pro neposlušné děti dvojice Taragel Danglár (druhý jmenovaný je kreslíř, slovenská obdoba Pavla Reisenauera), komiksový příběh agenta Rogera Krowiaka, Lovci a sběrači Michala Hvoreckého. Samko Tále a jeho „autobiografická pohádka“ je další pokus.

Užitečný blázen

Literární hrdina Samko Tále je užitečný blázen. Něco mezi šaškem u královského trůnu a obecním blbem. Ve zpětném zrcátku jeho vozíku na sběrné suroviny lze vidět některé věci a děje ostřeji než pod mikroskopem. Poví na sebe i na jiné všechno. Čtenáře jeho zápisků pak mimoděk napadají o sobě divné věci. Možná by stálo za to, zkusit je napsat. Jenže není každý spisovatel:

„V zimě je na hřbitově zima. V létě  je tam teplo. Na jaře se hřbitov probouzí. Na hřbitově se dá prožít mnoho veselých i smutných příhod. Už nevím, co bych o hřbitově napsal.  Je to velmi pěkné. Samko Tále. Spisovatel. Komárno.“

Tomáš Weiss
Lidové noviny, 20. 11. 2004