Jako by se mi nedostávalo dechu jen při čtení  všech těch rozumů invalidního hlupáka a řádného občana, Samka, který  není žádný debil, ale naopak ví, co se patří a co se nepatří, a to nepatřičné vždy řádně ohlásí na příslušných místech. Tohle nemůže trvat dlouho, každou chvíli děj musí přeskočit a některou ze skutečných postav, a tenhle politováníhodný kretén najde své místo maskota v dramatu závažných lidí, o které skutečně jde. Tak jsem si to představoval, když ranní vlak projížděl půvabnou a dokonale uklizenou krajinou podhůří rakouských Alp a Kniha o hřbitově obracela můj vnitřní  zrak k šedivému – v dunajském náplavu uvízlému – městu Komárnu, kde se lidé hluboce zabředlí v komunistické zvůli a nacionální nenávisti, snaží  přijít na to, „že čo a ako a čo,“ a jejich bolestné osudy nám tu přednáší chlapík, který si k invalidnímu důchodu přivydělává odvozem kartónů z tržnice do sběrny druhotných surovin a pije kefír, aby byl zdravý. Toto nemůže vydat na celou knihu,  říkal jsem si nevěřícně. Ale jak stránek přibývalo, něco se se mnou začalo dít. To co jsem zpočátku považoval za dobrý fór a kuriozitu,  začalo určovat rytmus mého myšlení, Samkův blábol se začal stávat řádem světa, který byl mnohem skutečnější než expres Eurocity, ve kterém jsem seděl, než Alpská krása za okny, než setkání spisovatelů, z něhož jsem právě jel, a než celá ta virtuální papírová realita společenského a literárního provozu, v níž se snažíme ukrýt svou nahou existenci.

Zavíral jsem knihu i oči a cítil, jsem, že tady přestává legrace, že tohle v sobě někde mám. Že i po cestách mých myšlenek kodrcá Samko Tále se svým vozíkem plným kartonů, a že jsem to vlastně já, kdo sám sebe balamutí, že si mě lidé velmi váží, protože jsem pracovitý, a přesto že vypadám jako kripl, jsem právoplatným členem téhle společnosti, nejsem bezcenný jako někdo, jako ti alkoholici před prodejnou, jako zoufalí  sebevrazi a podivní ubrečení umělci, já jsem slušný člověk, a taky mám v sobě cosi vzácného, tak jako Samko měl vzpomínku na pionýrský slib v kulturním domě, já mám vzpomínku na skautský slib v údolí řeky Moravice,  na svatou konfirmaci v kostele, na manželský slib, a i kdyby to všechno bylo porušeno a v troskách, vím, že jsem nepopíratelně hodnotný,  protože je tu někdo, kdo to se mnou myslí dobře, kdo mě nikdy nezradí,  kdo mě nutí k odpovědnosti a k tomu, abych vše řádně zajistil, uhájil a nepřátele řádu nahlásil těm nahoře, abych ochránil svůj svět. Kdo, že je tento můj jediný přítel? Já sám, malý človíček v nebezpečném světě,  Janko Balabán zastavený strašnou křivdou někde na počátku puberty,  ustrnulý soucitem, který jsem k sobě samému pocítil, ve chvíli, kdy mi nejvíc ukřivdili, kdy mi vzali i moji dětskou lásku a ukázali mi, že všechno je najednou možné beze mě, a já jsem kvůli svému malému vzrůstu svou nedorostlou dušičkou nemohl obsáhnout ty divné věci, které se kolem začali dít. Ale já jsem se nevzdal, přestal jsem se trápit, smiloval jsem se sám nad sebou, pochopil jsem že mám vždycky pravdu, protože, kdo by ji měl mít, když je to můj život, a míru téhle pravdy budu přikládat na všechny ty pošetilé lidi, kteří si myslí bůhví co nejsou, a uvidím jejich hořké konce, budu psát knihu o hřbitově, na kterém všichni ti pošetilí lidé skončí, protože já nejsem žádný debil a já budu mít poslední slovo.

Když vlak přejížděl přes Dunaj, už mi bylo jasné že Dana Kapitáňová  nepíše o nějaké kuriozitě, o nějaké roztomilé literární figurce, ale že objevila jeden lidský hlas, který zní vlastně pořád, že objevila jazyk,  do něhož můžeme překládat celou svou existenci. V jejím psaní zas jednou po dlouhé době v naší (slovenské a české) literatuře ožívá postava,  která má schopnost nastavit zrcadlo celé epoše, celé té tragické komedii střední Evropy s jejími socializmy a nacionalismy a malými lidmi pachtícími se za svou zbabělou důstojností.

Kapitáňová není první, která sáhla po formě pohádky vykládané  idiotem, ale je jednou z mála, která dokázala tuhle hroznou formu vydržet a udržet ji v lidské dimenzi. Její Samko Tále je pro mě z rodu Salingerova Holdena Collfielda z knihy Kdo chytá v žitě, Billyho Pligrima z Vonnegutových Jatek č. 5 nebo a nebo Haškova Švejka. Podobně jako výše uvedení smutní hrdinové má i Samko Tále schopnost být nebezpečně tranzitivním. Tranzitivní sloveso je takové, které vyžaduje ve větě doplnění předmětem ve čtvrtém pádě. Takové sloveso, třeba hledat, bránit, tajit, není celé bez pojmenování toho, co hledáme,  bráníme a tajíme. Podobné je to s tranzitivním hrdinou. On sám mnoho nepůsobí, snaží se žít jak umí, řečeno s Vonnegutem, důvěřivě smlouvá s osudem, a přesto, nebo právě proto, jím všechny pošetilosti a hrůzy okolního světa procházejí jako zvětšovacím sklem. On sám není monstrum,  on jen nevědomky spojuje naše kolikrát zamlčené podměty s monstrózními předměty, a tak nám zjevuje pravdu, o níž sám nemusí mít ani potuchy.

Osudy lidí tak či onak zničených nebo ještě bojujících s totalitou a blbostí se stávají neobyčejně naléhavými právě ve chvíli, kdy nám je sděluje omezený človíček, který vůbec nedohlédá jejich příčin a důsledků. V jeho zúženém pohledu se drama svědomí, lásky a smrti ve městě Komárně jeví jako něco nepatřičného, něco co by se mělo zakázat,  čeho by nás měl někdo zbavit, nejspíš asi ti nahoře. Kolik lidí si to myslí stále? Kolikrát nám přijde na mysl – kdyby nebylo svědomí, nebylo by ani výčitek, kdyby nebylo lásky zmizela by i bolest. Ale není to možné, ani hlupák Samko toho není schopen úplně, proč by jinak vůbec mluvil, proč by začínal psát?

Daniela Kapitáňová si troufla uvidět svoje město a lidský svět vůbec Samkovýma očima. Troufla si objevit a rozpoutat v sobě malého člověka, a přitom zůstat velkým člověkem. Právě toto setrvání a udržení dvojích očí otevřených zároveň považuji za největší přínos. Slabší autor by asi upadl buď do panoptikálního sarkasmu nebo sentimentálního blábolu.  Obojího je kniha prosta. Napadá mě, že prostota, je možná základním principem této knihy, kterou bychom mohli mylně považovat za rafinovanou. Autorčino jazykové mistrovství a důvěrná znalost prostředí  by nebyly ničím zvláštním bez prosté důvěry v příběh, který je potřeba sdělit tak naléhavě, jak jen to naše prostředky dovolí. Teprve potom se dostaví rezonance, teprve potom se musíme, i když nechceme, uvidět k v zrcadle, které nám bylo nastaveno už dávno, jenom jsme o něm nemuseli vědět.

Jan Balabán se narodil roku 1961 v Šumperku. Od jednoho roku věku však vyrůstal v Ostravě, kde se svým bratrem Danielem a s přáteli podnikal různé literární, výtvarné a duchovní pokusy. Ještě v totalitě vystudoval Filozofickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, kde psal lyriku a koketoval s literární vědou. Vrátil se do Ostravy, našel práci technického překladatele. Má dvě děti. Navštívil Anglii, Kanadu a Spojené státy. Rozvedl se. Bibliografie: Středověk (1995); Boží lano (1998); Prázdniny (1998); Černý beran (2000); Kudy šel anděl (2003); Možná že odcházíme (2004). Zbírka povídek Možná že odcházíme byla nominovaná na státní cenu a v čtenářské anketě Lidových novin získala ocenění Kniha roku.

Jan Balabán
MOSTY, 2005